O našem veliteli vyšel pěkně napsaný článek v MF Dnes dne 7.4.2006.
Datum: 07.04.2006
Autor: LUBOŠ DVOŘÁK
Zdroj: Mladá fronta DNES
Strana: 13
Vyplavili ho, přesto pomáhal jiným
Už druhý týden, bez jediného dne přestávky, pracuje velitel jednotky Sboru dobrovolných hasičů Jaroslav Březina ve Veselí nad Lužnicí. Organizuje záchranné práce kolem rozvodněných řek Lužnice a Nežárka v sedmitisícovém jihočeském městě. Přesto, že je šéfem mužů v modrých uniformách, nemá žádné výhody. Stejně jako každý hasič v prvních dnech povodní spal asi tři hodiny, riskantně odstraňoval stromy, které ohrožovaly u prostředního pilíře most přes Lužnici, pomáhal evakuovat lidi do bezpečí. Teď Březina nejčastěji tahá hadice a čerpadla, když lidem jeho tým vysává vodu ze zahrad a domů.
„Kromě toho, že denně s ostatními fyzicky pracuji, mám na starosti i úředničinu, povodňové papírování. Každý den ráno se musíme hlásit Hasičskému záchrannému sboru v Táboře, kde se pohybujeme,“ vypráví šestatřicetiletý muž, který by záchranu cizího majetku mohl klidně hodit za hlavu a nikdo by mu to nemohl vyčítat. Jaroslav Březina je totiž se svou rodinou ve veselské ulici Za Slabých také vytopený. Hasičů s podobným osudem bylo ve Veselí nad Lužnicí, nejpostiženějším městě na jihu Čech, víc.
„Doma jsem měl jen všehovšudy deset centimetrů vody,“ mává rukou hasič, který ženu a sedmiletého syna přestěhoval k manželčiným rodičům. Při povodňových pracích pro město nechyběl ani den. Jen občas zaskočí domů, něco tam zařídí a vrací se. Březina a ostatní veselští hasiči teď žijí ve stereotypním koloběhu. Vždy dají jen několik hodin spánku, někde snědí trochu jídla, ale jinak jsou pořád v terénu.
Od zaplavených lidí přitom slýchají někdy i nadávky a výčitky. Mezi lidmi se totiž hodně diskutovalo, zda na Alšově nábřeží neměl už dávno vyrůst protipovodňový val, který by Lužnici víc zadržel. Mnozí také namítali, že politici nemají odvahu rozhodnout o překopání obchvatové silnice kolem města, která podle lidí vodu zadržovala a ta neodtékala pryč. K tomu však hasiči nedokážou nic říct. „Vysvětlujeme lidem, že hasiči za povodně nemůžou. Jsme jen parta dobrovolníků, která jim nabízí pomoc. Bylo tady ve městě hodně nervozity. Přece jen, takhle velká voda se vrátila moc brzy, po čtyřech letech,“ říká hasič, který si také myslel, že povodňový rok 2002 se už nikdy nezopakuje. Když Březina obě povodně srovnává, ta letošní se té před čtyřmi lety nevyrovná. Tehdy řeky vystoupaly asi o metr výš. Lidé měli v domech až dva metry vody.
Po čtyřech letech jsou však veselští hasiči mnohem zkušenější. „Vím, jak bude řeka reagovat, dokážu lépe odtušit, co asi přijde. Před čtyřmi roky jsem o vodě nevěděl nic,“ míní Jaroslav Březina, jemuž se už trochu pletou dny. Musí přemýšlet, jestli je úterý, nebo středa. Dny, které tráví ve vodě nebo v její blízkosti, mu splývají v jeden zamlžený celek. „Fyzicky se cítím dobře, odpočinek už máme delší. Několik nocí jsme spali přímo v naší hasičárně, než ji voda zalila, pak jsme nocovali v kulturním domě. Psychicky jsme na tom byli všichni nejhůř asi v sobotu, kdy šla voda nahoru zejména přes Nežárku,“ ohlíží se Březina, který je v civilu stavbyvedoucím. Zaměstnavatelská firma si jeho mzdu vyžádá od místní radnice.
Březina se ve Veselí narodil. Obě řeky, u nichž si kdysi hrával, bere jako součást svého života. Na vodu jsou lidé v rovinatém městě zvyklí. „Tam, co teď bydlím, stávala jabloňová alej. Jako kluk jsem se chodil dívat, když na jaře bývala často pod vodou. Ale tolik vody, kolik přišlo za poslední čtyři roky dvakrát, nepamatuji,“ přemítá hasič Březina, který si přeje jediné - aby při žádné podobné povodni už nikdy nemusel zasahovat, natož ji vyhánět z vlastního domu.
